"The future belongs to those who believe in the beauty of their dreams." -Eleanor Roosevelt

|Nasaya| Season one/part one- In the end of time

27. května 2015 v 20:31 | Starlightee |  Nasaya

Název: In the end of time
Postavy: Medison Jean Abigneal
Časová osa: rok 2123
Délka: krátké
Hodnocení: Mohlo to být horší, avšak mohlo se to povést i více. Sice jste chtěli fanfikci, ale doufám, že příběh z našeho společného projektu s Purpi neurazí.
Snad se bude líbit, nevím, je to jen pokus. Proto je to tak krátké, aby si do všichni přečetli do konce.
---------------------------------------------------------------------------------------

Kráčím po neudržované polní cestě. Za mnou stojí malý omšelý domek. Vítr jej ukryl do prašného příkrovu a voda obarvila stříbrný plot do oranžova. Čas na jeho zdech zanechal svůj podpis, ostatně všichni jednou zestárneme. Nikdo z nás nebude ušetřen, čas plyne pořád dál a dál, nikdy se nazastaví. Je věčný a nic se před jeho spáry neschová, všem měří spravedlivě. Hojí rány, ale nové otevírá a když už se zdá, že všechno se utišilo, vybere si novou oběť. Je to zdánlivé nekonečný koloběh, ze kterého není úniku.
Třesou se mi ruce. Tiše odpočítávám kroky k autu. Vychutnávám si každý doušek čerstvého vzduchu, cítím jak mě teplý vánek hladí po chladné kůži. Vše se zdá být tak dokonalé. Zastavím se a ještě jednou spočinu pohledem na starém domku. Ještě jednou, ostatně možná naposledy, ucítím onu nádhernou vůni domova. Dříve či později toto místo upadne v zapomění, tak jako já. Možná je to škoda, pomyslím si. Možná bych tu měla zůstat, zestárnout. Neodporovat věčnému toku času a překonat onu neuvěřitelnou touhu žít.
Zavřu oči a odvrátím se. Ještě chvíli nechám v mysli vzpomínku na poslední rozloučení s dětstvím. Když otevřu oči, najednou sedím v autě. Chvíli mi trvá, než si konečně uvědomím, jak jsem se sem dostala. Ruce se mi třesou ještě více, zřejmě musím vypadat docela komicky, když se snažím auto nastarovat. Mám strach. Takový strach, že ani nejsem schopná trefit se klíčkem do správného otvoru. Po chvíli to vzdám, něco ve mě se vzepře a já vší silou praštím do volantu. Cítím, jak se na mé tváři mísí pot se slzami. Vzlykám tiše, snad proto, aby můj zoufalý nářek nikdo neslyšel, avšak zde stejně není nikdo, kdo by mohl. Snažím se utěšit, vždyť můj pláč stejně nemá ani pořádný důvod. Vše, co dělám, dělám dobrovolně. Sama jsem si tuto možnost zvolila, sama za ni však také zaplatím. Vyrůstala jsem jen s matkou, ta však před dvěma roky zemřela.
Na chvíli si vybavím její tvář, představím si, jaké by asi bylo loučení, kdyby ještě žila. Ale už tu není a já se nemám s kým loučit. Možná je to tak lepší. Alespoň nikoho nebudu postrádat, až odejdu. A nikdo nebude postrádat mě, když budu pryč.
Konečně se mi podaří nastartovat auto. Motor téměř neslyším, dokonce ani necítím výmoly na slinici, když se vozidlo rozjede. Do Houstonu pojedu asi pět hodin, alespoň budu mít dost času na uklidnění.
Nejdříve je to sice velmi težké, ale i tak se nakonec dokážu vyrovnat s faktem, že zřejmě brzy umřu. A pokud ne, zemřou všichni, které znám. Nevím, co by bylo lepší, stejně to všechny jednou potká. Já se právě nyní ocitla na konci svého času. Už mi nezbyly žádné chvíle, které bych měla strávit na tomto světě.
Možná se vám to může zdát pošetilé, já si však nedávám příliš velkou šanci. Proč by jinak na tak důležitou misi vybrali zrovna nejhoršího vědce na univerzitě? Nikdo mi to do očí neřekl, ale i tak jsem okamžitě pochopila, že nechtějí příliš riskovat. Je však zarážející, že právě oni mají právo rozhodovat, kdo bude mít větší šanci na přežití...
Nevěřím si.
Nebuď paranoidní, napomenu se nakonec. Přecejen, kdybych neměla žádnou šanci, určitě bych neletěla. Někdo by mi v tom určitě zabránil, navíc, jako mrtvá bych jim žádný užitek nepřinesla.
Utěšena touto myšlenkou, sleduji krajinu ubíhající za okny. Postupně vidím vše, co mi jen planeta Země může nabýdnout- lesy, pole, louky, pouště, hory, lidi. Ano, viděla jsem spoustu lidí. Děti, staré i mladé, spěchající i dřímající. Přijde mi to jako dokonalé rozloučení vzhledem k tomu, že tuto planetu brzy opustím.
Slyšíte dobře. A abych se představila, jsem Madison Jean Abigneilová. Právě se vydávám na vůbec první misi na cizí planetu v historii lidstva a nemám moc velkou šanci na návrat. Ale nikdy neříkej nikdy- navíc-naděje umírá poslední.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ~Freya ~Freya | E-mail | Web | 27. května 2015 v 20:57 | Reagovat

Ach, super, od teba sa všetko tak dobre číta :) Úplne som to zhltla :)

2 Ice wing Ice wing | 28. května 2015 v 15:55 | Reagovat

Je to úžasné :)
Nezabúdaš detaily a normálne mám pocit, že prežívam to isté ako hlavná postava :3

3 Lea Lea | 29. května 2015 v 21:53 | Reagovat

Tohle je úplně mega mega mega mega MEGA úžasné! Dokonale napsané, chci pokračování! Ty pocity a vůbec všechno! Aww~~~~~~~~~~~
Prosím, piš dál, prosím prosím PROSÍM! Je to boží ~~~ ♥

4 Niky Niky | 1. června 2015 v 19:08 | Reagovat

Woooow :33 ty píšeš tak dokonale!

5 Brambora Brambora | 2. června 2015 v 2:01 | Reagovat

Pripadam si tam fakt jako ta hlavni postava :3
a pripadam si dost badass
ma to super napinavou atmošku
A kdyz zacnu cist tak me to vtahne a to je rarita,pac me jen tak ve čteni neco nevtahne
*debil ma šuntskou představivost*

6 Mico Grey Mico Grey | 8. června 2015 v 21:03 | Reagovat

Dobréé to je :D Pri tom začiatku, pole a tak sa mi vybavil Interstellar :D
Po prečítaní tejto časti mi bolo strašne blbo, ale ber to pozitívne, zžila som sa s postavou :)

7 wtf guay6546 wtf guay6546 | 9. června 2015 v 17:43 | Reagovat

přečteno .-.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama