"The future belongs to those who believe in the beauty of their dreams." -Eleanor Roosevelt

Srpen 2015

Zaostřeno na projekt X: přiblížení děje a postav

29. srpna 2015 v 16:17 | Starlightee |  Project X
Ahojte!
Tak jsem se vám vpořádku vrátila z dovolené, měla bych tedy zveřejnit nějaký ten článek, ne?
Poslední dobou píšu stále jen věci k projektu, za což bych se chtěla ostatním čtenůřům omluvit- v nejbližším článku to napravím.
Účastníkům projektu bych také chtěla poděkovat za skvělou účast v pátečním chatu, ani jsem nečekala, že bychom vymysleli něco takového. Zároveň děkuji Mico za nádhený návrh té motýlí bandy, už se nemohu dočkat na všechny vaše postavy! V tomto článku bych vám ráda přiblížila já tu svou- a nejen to, dozvíte se podrobnosti k plánovanému ději. Doufám tedy, že tento článek pomůže těm, kteří váhali se do projektu zapojit. Stále totiž není pozdě- hrubý náčrt postav mám zatím jenom od Dee a Niky, navíc v příběhu bude místo i pro spoustu vedlejších charakterů. Stačí jen, abyste mi dali do kometáře odkaz na článek s vaší postavou, nebo alespoň napsali, že se účastnit chcete. Myslím, že je to velká příležitost a že by byla škoda si ji jen tak nechat ujít.
No, už raději přestanu s těmi reklamními žvásty a raději začnu psát- ano, dnešní článek bude jak jinak, než formou příběhu.
------------------------------------------------

"Kdysi dávno, v jedné velmi vzdálené dimenzi, žila jedna velmi stará rasa. Byl to národ velmi moudrý a spravedlivý- a nejen to- jako jedni z velmi malého množství civilizací dokázali od útlého věku cestovat mezi hranicemi jednotlivých světů. V každém z nich však dokázali dokonale splynout s davem, vždy zanechali jen výsledky své práce. Nikdo si tak pořádně nebyl vědom jejich existence, i když pro národy celého vesmíru byla životně důležitá. Ti, kteří měli tu čest je poznat, nazývali je Strážci, Ochránci, nebo podobnými výrazi. Pomocí starobylé energie vesmíru měli totiž za úkol opravovat trhlny mezi jednotlivými světy. Zalepovali díry vesmíru, které v hranicích času i prostoru vytvořil sám čas. Měli tak obrovskou moc rozhodovat o osudu celých civilizací, mohli poslat do záhuby celé vesmíry, náplní jejich práce však bylo tyto světy zahchraňovat. S velkou mocí však ruku v ruce jde i velká zodpovědnost a nikdo není neomylný, tudíž i tato rasa si nadělala spoustu nepřátel. Většina z nich se jim jen snažila stížit jejich úkol, avšak nedávno se našel jeden, který to s odporem k nim myslel opravdu vážně. A osud mu přál- jenom on totiž věděl, jak nejlépe zprovodit tyto strážce z tohoto světa. On sám k nim totiž patřil, avšak jak to tak bývá, před jejich odchodem stihl zajistit své přežití. Dal ke zdroji vesmírné energie nálož, která svým výbuchem zničila celý jejich svět, on sám celou tuto scenérii však sledoval s úsměvem z jiné dimenze. Nyní už mu zbývá pouze najít a zničit všechny ostatní šťastlivce, kterým se stejně jako jemu podařilo uniknout. Teprve potom by sám ovládl veškerou moc pravěké energie, teprve poté by sám mohl rozhodovat o osudu světů.
Absence oné energi a strážců však zapříčinila, že trhliny mezi dimenzemi začaly vznikat rychleji než předtím- celé vesmíry se nyní ženou do záhuby díky jeho rozhodnutí. My však stále nevíme, co má s energií v plánu."

Dokončila jsem svůj proslov a nervózně se kousla do rtu. Očima jsem těkala po všech zúčastněných, z tváře většiny lidí v místnosti se však nedalo nic vyčíst. V sále nastalo hrobové ticho, já však měla dojem, že má slova se stále nesou vzduchem.
Muselo to znít jako nějaká pohádka, avšak tohle je realita. Svět se zde nedělí na dobré a zlé. A i kdyby tomu tak bylo, zřejmě bych mezi ty dobré nepatřila. Ano, vyhladit celou rasu rozhodně nebyl hrdinský skutek, avšak moji lidé rozhodně nebyli nevinní. Hlavou se mi mihla myšlenka na to, že si to možná i zasloužili. Vždyť jsme jen banda arogantních mizerů, kteří si nevidí dál, než na špičku vlastního nosu.
Pořád jsme snad lepší, než tihle lidé. Svým chováním a vzhledem mi připomínají spíš stádo cvičených opic, udivuje mne, že vůbec umějí číst.
Ach ne, už to dělám zase. Povyšuju se nad ostatní, i když ani já nemohu být na svůj původ pyšná. Navíc oni jsou zdaleka jediní kteří mi mohou pomoci. Mají to však zapotřebí? Vždyť je to jen moje sebestředná válka. Boj, který si určitě vyžádá spoustu obětí. Po chvíli přemítání si však připomenu, že pokud toho parchanta neporazíme, celý vesmír se rozpadne a veškerý život ve všech dimenzím zcela jistě pohasne.
Náhle se ve mě vzedme vlna vzteku adresovaná tomu hnusnému hadovi, ale zároveň s tím se objeví také pochopení. Konečně totiž chápu, jaké je to být skutečným strážcem. Rozhodovat o světech, které jsem ani neměla tu čest poznat- a on, on je odsoudil všechny, bez vyjímky. Zničil můj domov a vše co jsem znala, nemohu to tedy nechat pez odplaty.
Cítím, jak mi z konečků prstů samým rozrušením uniká pár namodralých teček- jsem příliš mladá, abych se naučila plně ovládat své emoce. Stáhnu si rukávy koženého kabátu až úplně k nehtům, aby ona energi zůstala skryta.
Ještě jednou přejedu pohledem po celé místnosti.
"Tak co s tím hodláte dělat?"

Info k projektu X

19. srpna 2015 v 20:58 | Starlightee |  Project X
Ahojte!
Ohlasy na předchozí článek byly vesměs dobré a i když jsem jich čekala více, na rozjetí nějakého toho projektíku to stačí. Nepotřebujem na to milion lidí, nemusí to být nic velkého- jde o to si užít zábavu, ne?
S povahou samotného projektu to však bude o něco těžší, ani zdaleka jsme se totiž neshodly na jeho obsazení.
Pokusila bych se to shrnout:

Lidské postavy: Dee, Lunar(?)
Vlčí postavy: Já (Starli), Ice Wing
Dračí postavy: Niky
Poníci: Mico

Jelikož já jsem svůj vlčí projekt už vymyslela, tak jej i uskutečním. I když někdo z vás byl proti vlkům, stejně to bude jen něco v podobě příběhu na přihlášení (ještě uvidím, podle toho jak vás můj nápad nadchne). Celkem mě to chytlo a strávila jsem hodně času jeho vymýšlením, bylo by teda škoda jej jen tak zahodit.

Pro všechny tu však bude nápad od Dee. To jest: vytvořit vlastní chat a v něm se domluvit na tom, co hodláme spáchat.
Já už jsem si dovolila začít, takže, odkaz na chat je ZDE.
Heslo k chatu je (doplňte si písmenka) ele**ntsofdisha*****
Můžete kdykoliv přijít a něco přispět, nastavila jsem to tak, aby se po vašem odchodu zpráva nesmazala.
Zároveň by to však potřebovalo alespoň jednu příležitost, kdybychom se tam mohli sejít všichni. Vzhledem k tomu, že v sobotu ráno odjíždím pryč, návrhovala bych pátek večer, nejspíš někdy kolem šesté. Jak jste na tom s časem vy? Vyhovuje vám tento termín?
Zároveň opět prosím o rozšíření článku jakýmkoliv způsobem, je to fakt potřeba. Řekněte o tom kamarádům, matce, tetičce z desátého kolene.. hlavně ať je tam v pátek v šest hodin co nejvíce lidí- jak se říka, víc hlav víc ví. Budu moc ráda když své vlastní názory, nápady a podobné věci napíšete i na svůj blog. Šup, šup, chce to víc aktivity!
A s touto bombou nakonec se s vámi loučím!

~Vaše Starlightee
Drak (Leya) (c) Starlightee

Moje víra v (ne)splnitelné sny

16. srpna 2015 v 21:33 | Starlightee |  Other
Ahojte!
Tak jste tu zase u nového článku, tento příspěvek však bude poněkud jiný. Myslím, že dokonce jeden z nejdůležitějších, který jsem na tento blog kdy napsala. A tak velmi prosím, aby si ho ti, kterých se bude týkat, přečetli až do konce.
Zároveň bych pro ty ostatní měla alespoň kratší oznámení na lehčí notu- opět odjíždím na dovolenou, tentokrát to bude však ta opravdová, zasloužená. Prosím tedy, abyste to se mnou ještě ten týden vydrželi (odjezd je plánován na sobotu).
Chtěla bych přednastavit pár článků, ale uvidíme jak mi to vyjde s časem.
Dále bych se chtěla pochlubit- měla jsem narozky a dostala jsem jedno úžasné tričko s SG tématem, náramek a pár knížek. Pokud bude zájem, ukážu fotky ^^
-----------------------------------------------------------------------------------------

|Nasaya| Season one/part two- City trapped in the time

6. srpna 2015 v 11:47 | Starlightee |  Nasaya
Název: City trapped in the time
Postavy: Medison Jean Abigneal
Časová osa: rok 2123
Délka: krátké
Hodnocení: Tak, je tu další část. Doufám, že se bude líbit a že u jejího čtení vytrváte až do konce :)

Opotřebené brzy auta těžce zaskřípaly. Dorazila jsem do Houstonu.
Vlastně ani pořádně nevím, jak se to stalo. Celý můj život, všechno co jsem kdy byla a vše, co kdy budu, se smrsklo na dvě prostá slova. Každá část mého tělo, každý koutek mysli se spoléhal na jediný úkol; jít dál.
Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se po oprýskaném parkovišti. Na velkoměsto nic neobvyklého, teda alespoň pro nižší třídu.
Jako kdyby byl život někdy o něčem jiném. Nic jiného stejně dělat nemůžeme, čas běží neúprosně dál a ať děláme cokoli, nezastavíme jeho proud. I když nás někdo opustí, i když ztratíme něco, co nemůže být nahrazeno, musíme jít dál. Zbývá jen čekat, než nám čas ukáže, že život má i kladné stránky.
Celý náš úkol vlastně spočívá v čekání. Stále jen na něco čekáme, někam se ženeme. Těšíme se na Vánoce, setkání s přáteli, na dovolenou.
Klopýtám po rušené ulici. Doufám, že mé nohy vědí, kam mne vedou, protože já sama nejsem v tuto chvíli schopna určit cíl své cesty.
A je to tak dobře? Nevím. Nemohu během dvou hodin odpovědět na všechny otázky smyslu života. A možná je to tak lepší. Určitě je to tak lepší.
Jak vlastně někdo může soudit můj život? Zda byl využit dobře, nebo špatně? Nemám tušení. Většina lidí soudí životy ostatních podle jejich skutků, rozhodnutí. Ale co když jsou činy pouze výsledkem něčeho, co se připravovalo dlouhou dobu dopředu a co nikdy nemohlo být docela dobře proveditelné?
Život by se možná dal lépe zhodnotit podle záměrů těchto skutků, ty však nemůže nikdo nikdy dost dobře poznat. Svůj život tedy mohu nejlépe posoudit sama. Je však důvod, proč bych to měla dělat? Trápit se minulostí, tím co bylo a již nikdy nebude? Možná bych se mohla ze svých činů poučit, napravit, co jsem pokazila. Zároveň je mi však jasné, že k tomu už asi nebude příležitost. Celou tuto planetu a vše lidské na ní totiž brzy opustím.
Nedávám pozor. Při chůzi v davu narazím do nějaké ženy. Promnu si bolavé rameno a pohlédnu na dívku, která se se mnou srazila. Středně vysoká, blondýna, věk kolem třiceti. Také se ke mně otočí, z jejích úst však místo pozdravu zazní jen znuděná omluva. Během několika sekund už pokračuje ve své cestě.
Já však zůstala stát na místě. Vlastně ani nevím, proč bych měla jít dál. Možná by bylo jednodušší tu zůstat. Stát se součástí města jako okolní budovy, které jsem tak nějak zapomněla vnímat. Nakonec se zřejmě čas přecejen zastavil. Mrakodrapy se ke mě začaly sklánět jako mohutní velikáni a starci, kteří jsou schopni pamatovat neskutečné doby. Na opravy nejsou peníze, domy zde tedy mohou být klidně sto let staré. A tak se za zvuků jejich pozdravů vydávám opět na cestu. Zbláznila jsem se? Možná, ale v dnešní době již nikdo nemůže určit, co je normální.
Kráčím sama, avšak jsem obklopena lidmy. Jsem však jediná, kdo je uvězněn v čase, stejně jako toto město.