"The future belongs to those who believe in the beauty of their dreams." -Eleanor Roosevelt

Nasaya

|Nasaya| Season one/part two- City trapped in the time

6. srpna 2015 v 11:47 | Starlightee
Název: City trapped in the time
Postavy: Medison Jean Abigneal
Časová osa: rok 2123
Délka: krátké
Hodnocení: Tak, je tu další část. Doufám, že se bude líbit a že u jejího čtení vytrváte až do konce :)

Opotřebené brzy auta těžce zaskřípaly. Dorazila jsem do Houstonu.
Vlastně ani pořádně nevím, jak se to stalo. Celý můj život, všechno co jsem kdy byla a vše, co kdy budu, se smrsklo na dvě prostá slova. Každá část mého tělo, každý koutek mysli se spoléhal na jediný úkol; jít dál.
Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se po oprýskaném parkovišti. Na velkoměsto nic neobvyklého, teda alespoň pro nižší třídu.
Jako kdyby byl život někdy o něčem jiném. Nic jiného stejně dělat nemůžeme, čas běží neúprosně dál a ať děláme cokoli, nezastavíme jeho proud. I když nás někdo opustí, i když ztratíme něco, co nemůže být nahrazeno, musíme jít dál. Zbývá jen čekat, než nám čas ukáže, že život má i kladné stránky.
Celý náš úkol vlastně spočívá v čekání. Stále jen na něco čekáme, někam se ženeme. Těšíme se na Vánoce, setkání s přáteli, na dovolenou.
Klopýtám po rušené ulici. Doufám, že mé nohy vědí, kam mne vedou, protože já sama nejsem v tuto chvíli schopna určit cíl své cesty.
A je to tak dobře? Nevím. Nemohu během dvou hodin odpovědět na všechny otázky smyslu života. A možná je to tak lepší. Určitě je to tak lepší.
Jak vlastně někdo může soudit můj život? Zda byl využit dobře, nebo špatně? Nemám tušení. Většina lidí soudí životy ostatních podle jejich skutků, rozhodnutí. Ale co když jsou činy pouze výsledkem něčeho, co se připravovalo dlouhou dobu dopředu a co nikdy nemohlo být docela dobře proveditelné?
Život by se možná dal lépe zhodnotit podle záměrů těchto skutků, ty však nemůže nikdo nikdy dost dobře poznat. Svůj život tedy mohu nejlépe posoudit sama. Je však důvod, proč bych to měla dělat? Trápit se minulostí, tím co bylo a již nikdy nebude? Možná bych se mohla ze svých činů poučit, napravit, co jsem pokazila. Zároveň je mi však jasné, že k tomu už asi nebude příležitost. Celou tuto planetu a vše lidské na ní totiž brzy opustím.
Nedávám pozor. Při chůzi v davu narazím do nějaké ženy. Promnu si bolavé rameno a pohlédnu na dívku, která se se mnou srazila. Středně vysoká, blondýna, věk kolem třiceti. Také se ke mně otočí, z jejích úst však místo pozdravu zazní jen znuděná omluva. Během několika sekund už pokračuje ve své cestě.
Já však zůstala stát na místě. Vlastně ani nevím, proč bych měla jít dál. Možná by bylo jednodušší tu zůstat. Stát se součástí města jako okolní budovy, které jsem tak nějak zapomněla vnímat. Nakonec se zřejmě čas přecejen zastavil. Mrakodrapy se ke mě začaly sklánět jako mohutní velikáni a starci, kteří jsou schopni pamatovat neskutečné doby. Na opravy nejsou peníze, domy zde tedy mohou být klidně sto let staré. A tak se za zvuků jejich pozdravů vydávám opět na cestu. Zbláznila jsem se? Možná, ale v dnešní době již nikdo nemůže určit, co je normální.
Kráčím sama, avšak jsem obklopena lidmy. Jsem však jediná, kdo je uvězněn v čase, stejně jako toto město.

|Nasaya| Season one/part one- In the end of time

27. května 2015 v 20:31 | Starlightee

Název: In the end of time
Postavy: Medison Jean Abigneal
Časová osa: rok 2123
Délka: krátké
Hodnocení: Mohlo to být horší, avšak mohlo se to povést i více. Sice jste chtěli fanfikci, ale doufám, že příběh z našeho společného projektu s Purpi neurazí.
Snad se bude líbit, nevím, je to jen pokus. Proto je to tak krátké, aby si do všichni přečetli do konce.
---------------------------------------------------------------------------------------

Kráčím po neudržované polní cestě. Za mnou stojí malý omšelý domek. Vítr jej ukryl do prašného příkrovu a voda obarvila stříbrný plot do oranžova. Čas na jeho zdech zanechal svůj podpis, ostatně všichni jednou zestárneme. Nikdo z nás nebude ušetřen, čas plyne pořád dál a dál, nikdy se nazastaví. Je věčný a nic se před jeho spáry neschová, všem měří spravedlivě. Hojí rány, ale nové otevírá a když už se zdá, že všechno se utišilo, vybere si novou oběť. Je to zdánlivé nekonečný koloběh, ze kterého není úniku.
Třesou se mi ruce. Tiše odpočítávám kroky k autu. Vychutnávám si každý doušek čerstvého vzduchu, cítím jak mě teplý vánek hladí po chladné kůži. Vše se zdá být tak dokonalé. Zastavím se a ještě jednou spočinu pohledem na starém domku. Ještě jednou, ostatně možná naposledy, ucítím onu nádhernou vůni domova. Dříve či později toto místo upadne v zapomění, tak jako já. Možná je to škoda, pomyslím si. Možná bych tu měla zůstat, zestárnout. Neodporovat věčnému toku času a překonat onu neuvěřitelnou touhu žít.
Zavřu oči a odvrátím se. Ještě chvíli nechám v mysli vzpomínku na poslední rozloučení s dětstvím. Když otevřu oči, najednou sedím v autě. Chvíli mi trvá, než si konečně uvědomím, jak jsem se sem dostala. Ruce se mi třesou ještě více, zřejmě musím vypadat docela komicky, když se snažím auto nastarovat. Mám strach. Takový strach, že ani nejsem schopná trefit se klíčkem do správného otvoru. Po chvíli to vzdám, něco ve mě se vzepře a já vší silou praštím do volantu. Cítím, jak se na mé tváři mísí pot se slzami. Vzlykám tiše, snad proto, aby můj zoufalý nářek nikdo neslyšel, avšak zde stejně není nikdo, kdo by mohl. Snažím se utěšit, vždyť můj pláč stejně nemá ani pořádný důvod. Vše, co dělám, dělám dobrovolně. Sama jsem si tuto možnost zvolila, sama za ni však také zaplatím. Vyrůstala jsem jen s matkou, ta však před dvěma roky zemřela.
Na chvíli si vybavím její tvář, představím si, jaké by asi bylo loučení, kdyby ještě žila. Ale už tu není a já se nemám s kým loučit. Možná je to tak lepší. Alespoň nikoho nebudu postrádat, až odejdu. A nikdo nebude postrádat mě, když budu pryč.
Konečně se mi podaří nastartovat auto. Motor téměř neslyším, dokonce ani necítím výmoly na slinici, když se vozidlo rozjede. Do Houstonu pojedu asi pět hodin, alespoň budu mít dost času na uklidnění.
Nejdříve je to sice velmi težké, ale i tak se nakonec dokážu vyrovnat s faktem, že zřejmě brzy umřu. A pokud ne, zemřou všichni, které znám. Nevím, co by bylo lepší, stejně to všechny jednou potká. Já se právě nyní ocitla na konci svého času. Už mi nezbyly žádné chvíle, které bych měla strávit na tomto světě.
Možná se vám to může zdát pošetilé, já si však nedávám příliš velkou šanci. Proč by jinak na tak důležitou misi vybrali zrovna nejhoršího vědce na univerzitě? Nikdo mi to do očí neřekl, ale i tak jsem okamžitě pochopila, že nechtějí příliš riskovat. Je však zarážející, že právě oni mají právo rozhodovat, kdo bude mít větší šanci na přežití...
Nevěřím si.
Nebuď paranoidní, napomenu se nakonec. Přecejen, kdybych neměla žádnou šanci, určitě bych neletěla. Někdo by mi v tom určitě zabránil, navíc, jako mrtvá bych jim žádný užitek nepřinesla.
Utěšena touto myšlenkou, sleduji krajinu ubíhající za okny. Postupně vidím vše, co mi jen planeta Země může nabýdnout- lesy, pole, louky, pouště, hory, lidi. Ano, viděla jsem spoustu lidí. Děti, staré i mladé, spěchající i dřímající. Přijde mi to jako dokonalé rozloučení vzhledem k tomu, že tuto planetu brzy opustím.
Slyšíte dobře. A abych se představila, jsem Madison Jean Abigneilová. Právě se vydávám na vůbec první misi na cizí planetu v historii lidstva a nemám moc velkou šanci na návrat. Ale nikdy neříkej nikdy- navíc-naděje umírá poslední.

Nasaya, další tečka ve vesmíru

21. března 2015 v 20:45 | Starlightee
"V jedné ze spirálních galaxií rozlehlého vesmíru se v nejvzdálenějším z ramen nachází hvězdna jménem Khalash. Celkem obyčejná stálice, pokud se to tedy o hvězdách dá vůbec říci. Podobá se složením i velikostí našemu Slunci a stejně jako Slunce bude i tato hvězda zářit přinejměnším dalších 5 miliard let. Kolem Khalash však obíhají rozličené planety, které jsou již mnohem zajímavější a to především planeta, jež jej obíhá jako čtvrtá v pořadí. Její jméno zní Kepler-7696, avšak pro nás je více známá jako Nasaya. To právě ona je cílem naší dlouhé cesty. Vlastně ne, mé dlouhé cesty..."

Tak přesně takto zní úvodní věty do deníku jedné z mých lidských postav. Jméno první ze dvou hlavních hrdinek příběhu a celého projektu se dozvíte v pravou chvíli, stejně tak jako budu postupně odkrývat další úryvky z deníku této průzkumnice, která pomáhala s objevováním celého nového světa.
Ale abych nepředbíhala. Uzemníme všechny vesmírné lodě pěkně na naší malé planetě Zemi, která je však o 235 let starší než nyní. Ano, píše rok 2250 našeho letopočtu. Vesmírné lety se zdají býti tak blízko, jako ještě nikdy předtím a lidé začínají vysílat své lodě do nejrůznějších koutů známého vesmíru, aby zde objevily nový život a učinily první kontakty s podivnými stvořeními, které se zde nacházejí. Moc lodí však zatím úspěch nemělo- ze stovky misí se úspěšné planety dají spočínat na prstech jedné ruky. My však máme to štěstí, že mise kterou budeme sledovat, se stane jednou z těch nejúspěšnějších. Držte si klobouky, loď jménem USS Nasaya právě vylétá vstříc své první misi!

Tak, první z částí dlouhého projektu je odhalena. Co na to říkáte, když víte, čeho se bude týkat? Musím říci, že nám to s Purpi dalo hodně práce. A musím zároveň uznat, že jsme stále na samém začátku. No posuďte sami- vymyslet postavy, podobu moderní Země, zbraně, lodě, designy oblečení.. a to stále mluvíme o té nepodstatné části. Ta hlavní se totiž nachází o několik stovek světelných let dále- celá nová planeta Nasaya.
Můžete se tedy těšit na další obrázky, příběhy a úryvky z deníků našich dvou objevitelek. Také to bude znamenat i jistou příležitost zapsat své postavy do nového příběhu, ale o tom později.
Pokud tedy máte rádi dobrodružství, nové věci, příležitosti, či sci-fi, máte se na co těšit!
~Vaše Starlightee


 
 

Reklama